Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějiny Radyně

31. 10. 2009
JAK TO BYLO?
 
Snad každá obec má svou pověst, která vysvětluje její vznik. Nejinak tomu je i v případě Radyně. Jak to tedy bylo se založením Radyně?
Před dávnými lety, v dobách panování českého krále Václava I., se v hlubokých přemyslovských hvozdech na západním pomezí českého království kolem říčky Střely, na místě dnešní Radyně, usídlil jakýsi zbožný muž, poustevník. Žil zde o samotě v malé chatrči, obklopen hlubokými lesy a divou zvěří, a živil se tím, co dal les.
Jednoho dne, když v lese sbíral kořínky, aby se zasytil, potkal tu samotného panovníka, který se právě vracel z tepelského kláštera, sjel ze stezky a zabloudil. Král se ho zeptal na cestu a poustevník mu poradil kudy a jak se dostat zpět na stezku. Panovník dobrou radu poustevníkovu ocenil tím, že mu místo daroval a pověřil jej založením vsi. A protože mu zde dobře poradili, rozhodl se novou ves nazvat Radyní.
Tak vznikla Radyně podle pověsti z vyprávění radyňských pamětníků.
 
 
 
RADYNĚ ZA FEUDALISMU
 
 
Velmož Jiří z Milevska a kolonizace Toužimska
 
Dějiny Radyně jsou úzce spjaty s dějinami Toužimska, přesněji s dějinami toužimského panství jehož součástí Radyně za feudalismu bývala. Samotné počátky Radyně a její vývoj ve středověku jsou zahaleny rouškou tajemství, neboť se nedochovaly téměř žádné písemné zprávy, ani žádné památky a nemůžeme se opřít ani o archeologické poznatky, neboť tyto zatím unikají pozornosti odborníků.
Při rekonstrukci nejstarších dějin vsi musíme zatím stavět na doměnkách vycházejících z obecných dějin českého venkova a známých dějin Toužimska.
Nelze vyloučit, že ves vznikla již na samém počátku kolonizace Toužimska, někdy na přelomu 12. a 13. století, kdy tento kraj na horním povodí říčky Střely získal pravděpodobně jihočeský velmož Jiří z Milevska.
Jiří z Milevska je pozoruhodná postava, patřil mezi přední české velmože ve službách přemyslovských panovníků. Víme o něm, že si vydržoval vlastní vojsko a početný dvůr. Během doby získal řadu majetků po celých Čechách. V Milevsku měl rozsáhlý a výstavný dvorec jehož součástí byl i románský kamenný dům a dva kostely. O Jiřího původu však nevíme téměř nic. Není tedy vyloučena ani ta možnost, že jeho východiskem mohlo být i Toužimsko a Milevsko získal později.
 
 
Založení vsi
 
Do doposud pustého a pralesem porostlého pohraničního kraje (tehdy ještě nebylo Chebsko trvalou součástí českého státu) povolává velmož Jiří své jihočeské poddané, mezi nimiž mohl být také nějaký Radan či Rada, jeho poddaný či služebník jenž se usadil na místě dnešní Radyně a z jehož jména či přesněji ze jména jeho dvora bylo odvozeno dnešní jméno sídla (Radův dvůr → ves lidí Radových, Radova ves → Radyně). V minulosti se objevovala také zdrobnělina jména - Radyňka.1
V historických listinách se jméno vsi objevuje v různých podobách: Radim, Radhina, Radyn, Radina, Radinie, Rejding, Reyding, Rading, Radinka.
S příchodem dalších osadníků vzniká ves, která si dodnes uchovala svůj původní půdorys pro slovanské oblasti typické raně středověké kolonizační lesní lánové vsi, kterou charakterizuje oválná náves a radiálně (paprskovitě) uspořádaná plužina (tzn. obdělávaná půda navazující na jednotlivé usedlosti).
 
 
Radyně jako majetek kláštera
 
Ves byla zřejmě součástí majetku Jiřího a jeho toužimského panství. Poté, co v roce 1187 založil v Milevsku premonstrátskou kanonii (klášter), převedl své majetky, včetně Toužimska, na ní. To, co velmož Jiří možná započal, klášter úspěšně dokončil. Díky kontaktům s ostatními kláštery ve vyspělejší západní Evropě mohli premonstráti zavádět na svých panstvích nejnovější poznatky. Díky nim a také díky tvrdé práci svých poddaných dokázali i v nepříznivých podmínkách Toužimska vybudovat prosperující hospodářství, které se stalo základem obrovského bohatství kláštera v pozdějších letech (ve 14. stol. patřil mezi nejbohatší české kláštery). Toužimský dvorec byl přeměněn na klášterní proboštství, opevněné sídlo toužimského probošta (hospodářského správce klášterního majetku), s farním kostelem sv. Jana Křtitele a hospodářským dvorem. Radyně tehdy patřila do farního obvodu kostela sv. Jana Křtitele v Toužimi, kde také byli pohřbívání první obyvatelé vsi.
 
 
Podoba středověké vsi
 
Ves zpočátku tvořilo jen několik usedlostí. Osadníci museli nejdříve vypálit a vymýtit prales, zúrodnit lesní půdu. Jejich první příbytky byly velmi skromné. Na přidělených pozemcích kolem vytýčené návsi začali postupně budovat své usedlosti. Tehdejší selské dvory si lze představit jako hrazené areály s obytným stavením, chlévem, stodolou a sýpkou na uskladnění úrody.
Tak jako i jinde v Čechách byly dvory postavené ze dřeva, měly srubovou konstrukci, střechy byly kryty slaměnou krytinou (tzv. došky) nebo později též dřevěnou krytinou (tzv. šindely). Zpočátku jejich obyvatelé bydleli asi ještě v zahloubených domech, tzv. polozemnicích, prostých chatách zahloubených pod úroveň terénu. Časem pak byly budovány prostornější středověké domy. Ty měly střední vstupní síň, na ní navazovala obytná jizba a na opačné straně komora. Jizba byla vybavena pecí a otevřeným ohništěm, kouř z něho buď volně stoupal do krovu nebo v případě, že měla jizba strop (ten byl kvůli kouři poměrně vysoký), do tzv. dýmníku. Pro lepší větrání měla jizba ještě zvláštní okénko pod stropem. V průběhu 15. a 16. století se ohniště přesunulo do zadní části síně kde vznikla tzv. černá kuchyně (podle charakteristického začernění od sazí), byla obvykle zděná, zaklenutá, s dýmníkem, který přecházel v průlezný komín (zpočátku byl dřevěný, zevnitř omazaný hliněnou omítkou), který odváděl kouř nad střechu. Z černé kuchyně se topilo v peci, která zůstala v obytné místnosti, která se tak změnila na čistou světnici (současně se snížil strop), později ještě přibyla kachlová kamna (běžně se už vyskytovala v 17. století). Komora sloužila k uložení nářadí a potravin. Okna domů byla zpočátku krytá jen okenicemi, skleněné výplně se začaly objevovat až od 15.-16. století. Pod stavením, někde i mimo něj býval zděný sklep, zaklenutý klenbou.
Ke skladování nejcennějšího majetku středověkého sedláka - obilí sloužily sýpky, zpravidla zděné stavby, důkladně konstrukčně zabezpečené proti požáru.
Dvůr uzavírala stodola, měla pevnou, udusanou hliněnou podlahu, tzv. mlat, na němž  se cepy mlátilo obilí. Stodola sloužila i jako seník. Dobytek a další domácí zvířectvo se chovalo ve chlévě, hnůj, který sloužil k hnojení polí se ukládal na hnojišti, které sloužilo obyvatelům usedlosti také jako záchod.
Jako zdroj vody sloužily studně na dvoře, někdy vodní nádrže ve sklepích.
Za stodolou byla obvykle ovocná zahrada a za ní se pak táhla až k lesu plužina, obdělávané lány polí (šířka pruhu pozemku určovala velikost usedlosti – dvora, uváděla se v dílech).
Náves s rybníky sloužila jako obecní pastvina, a až do 18. století nebyla zastavěná domy.
Kolem vsi, za stodolami, probíhala záhumenková okružní veřejná cesta.
Ač se o tom dochovaly písemné zprávy až z konce 17. století, usedlosti již před tím určitě mnohokráte vyhořely, ať již nešťastnou náhodou nebo v důsledku válečných událostí, a pak byly obnoveny.
Ze středověké vsi se dochoval především charakteristický půdorys sídla, který je patrný zejména na mapě stabilního katastru z roku 1841 a jehož význam jako památky nebyl dosud ještě zcela doceněn. Jeho součástí jsou také staré cesty, úvozy a zbytky mezí. Nelze vyloučit, že některé části dnešních staveb nebo pozůstatky staveb již zaniklých mohou být ještě z dob středověku, jde především o sklepy a základy domů a dalších staveb. První obyvatele Radyně a jejich potomky připomínají i archeologické nálezy, zejména keramika, kterou lze tu a tam nalézt při výkopech i na polích.
 
 
Život středověké Radyně
 
Obyvatelé vsi byly poddanými své feudální, tj. pozemkové, vrchnosti, zpočátku šlechtické, pak církevní. S ohledem na osobu velmože Jiřího a působení premonstrátů můžeme předpokládat, že ves byla vysazena již podle nového, tzv. německého práva (emfyteuzí – zákupním právem), kdy poddaný od majitele půdy – feudála získal do dědičného držení příslušný díl pozemků, a to za sjednaný pevný roční úrok, který měl většinou podobu peněžních, naturálních a pracovních (robotních) dávek. Polovina ročního peněžního platu se odváděla na den sv. Jiří (24. dubna) a druhá na sv. Havla (16. října). Povinnosti poddaných se zapisovaly do zvláštních knih – urbářů. Nejstarší dochovaný urbář pro Radyni je až z r. 1553. Dávky vybíral pověřený vrchnostenský úředník. Zástupcem vrchnosti ve středověké vsi byl rychtář, který byl také obecním soudcem, zpravidla získal i výsadu na provozování krčmy. Soud řešil jen drobnější sousedské při, závažnější přestupky byly postupovány vrchnostenskému soudu. Rychtáři pomáhala obecní rada – přísežní.
Každodenní život obyvatel dávné Radyně, stejně jako v ostatních středověkých vesnicích, byl zcela podřízen ročnímu koloběhu zemědělských prací na polích, přežití obce záviselo na sklizni obilí, z níž bylo třeba odvést feudální dávku a uchovat zásoby na příští setí. Z každodenního boje o přežití je vytrhovaly jen pravidelné návštěvy kostela a tu a tam radostné či tragické události v podobě svátků, slavností, živelných pohrom, moru či válečných událostí. Jen málokterý    z    obyvatel    tehdejší    vsi  překročil za svůj krátký život hranice panství.
Premonstráti mohli díky svým čilým kontaktům s vyspělejší západní Evropou zavádět na svých panstvích nejnovější metody a poznatky. Významné bylo zavedení pluhu s železnou radlicí, chomoutů a jařma pro tažná zvířata a tzv. trojpolní hospodářství, kdy se plužina rozdělila na jař, ozim a úhor (jeden díl se osíval na jaře, druhý na podzim, třetí odpočíval). Přesto se tehdy sklízelo asi jen 3 až 5 krát více než se zaselo (dnes je to asi 10 krát více).
Přebytky byly velmi malé a tak na výživu jednoho řeholníka v klášteře muselo pracovat i několik desítek rolníků. K práci na poli se až do 19. stol. používal hlavně dobytek. Radynští sedláci pěstovali zejména ječmen, oves, hrách a len, až později i brambory.
Významné bylo také zavádění chovu ryb a s ním spojené rybníkářství.
Obilí se až do 19. století vozilo do mlýnů na Střele, zejména do lachovického Tuppova (snad Doubova) mlýna. Přebytky své výroby vozlili sedláci prodávat na trh v Útvině, po roce 1469 pak do Toužimi, kde také nakupovali od městských řemeslníků nezbytné vybavení a další věci pro domácnost a hospodářství.
Východně a severně od Toužimska se ve středověku rozkládalo rozsáhlé panství mocného českého rodu Hrabišiců, předků pánů z Oseka (později zv. z Rýzmburka), které spravovali pomocí lénního systému. Ve 13. a 14. století vznikaly na jejich panství četné gotické kostely, jeden z nich také v nedalekém Brložci, který byl zasvěcen Archandělu Michaelu. Někdy poté, nejpozději však v r. 1354 pak byla Radyně přifařena k tomuto kostelu.
K r. 1239 se patrně váže první dochovaná a známá písemná zmínka o Radyni v níž se uvádí jakýsi  „…Zlauibor de Radim...“, tedy Ctibor z Radyně, snad tehdejší majitel vsi nebo její části, možná služebník milevských premonstrátů. Není však jisté, zda se skutečně jedná o naší Radyni.2
K r. 1324 se váže další písemná zmínka o Radyni v níž se uvádí jakýsi „…fres de Radhina monio in Cotieschow...“, tedy fráter (kněz) z Radyně, mnich (kláštera) v Chotěšově.3 V r. 1379 je ves uváděna jako „…Radyn villa Petri...“, tedy Radyně, ves Petrova,4 pokud jde o naši Radyni, pak v té době zřejmě patřila nějakému drobnému šlechtici, asi služebníkovi milevských premonstrátů (kláštery si podobně jako velcí feudálové najímali drobné šlechtice, zemany a rytíře, jako své many či leníky, kteří za odměnu (zpravidla propůjčení části feudálního majetku, např. vsi i s poddanými) vykonávali pro svého chlebodárce vojenskou službu a zajišťovali ochranu panství. 
V roce 1380 postihla celé Čechy velká morová epidemie. Na opuštěné poddanské majetky byly pak povoláváni němečtí kolonisté. Do jaké míry zasáhla i Toužimsko nevíme a tak nelze vyloučit, že již tehdy byly položeny základy k jeho pozdější germanizaci. 
V neklidných dobách na sklonku vlády krále Václava IV., na jaře roku 1394, vpadli příslušníci protikrálovské panské jednoty v čele se Švamberky a Rýzmburky a jejich many z okolních vsí na toužimské panství, vyplenili jej a zajali probošta Jiřího. Akce posloužila ke svolání zemské hotovosti (vojska) a k vylákání krále k cestě z hradu Žebráku do Prahy, na níž byl pak šlechtou zajat. 
 
 
Příchod husitů
 
Panování milevských premonstrátů trvalo až do husitských válek. V roce 1420 táborští husité vyplenili milevský klášter a jeho opat Svatomír se s částí konventu uchýlil na toužimské proboštství. Katolické západní Čechy, ovládané zejména pány z Plavna a městem Plzní, poskytly řeholníkům jen dočasnou ochranu. Nedostatek peněz nutil opata k zastavování klášterního 
majetku šlechtě, takže byly zastavovány nejen jednotlivé dvory, ale i celé vsi. To se patrně týkalo i Radyně, neboť z pozdějších zpráv víme, že některé zdejší dvory byly v držení drobné šlechty.
 
 
Radyně zástavním šlechtickým majetkem – Vřesovicové a páni z Plavna
 
V roce 1429 se ve zdejším kraji objevuje husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Ten se zmocnil toužimského klášterního majetku, obsadil proboštství, premonstráty z něj vyhnal a přeměnil jej na gotický hrad. Přilehlé toužimské klášterní panství pak získal v roce 1437 od krále Zikmunda do zástavy. Radyně tak po staletích získala šlechtickou vrchnost.
Radyně se v té době objevuje v listinách z let 14185 a 1437.6
Za panování kališnického krále Jiřího z Poděbrad (1453-1472) vpadli katoličtí nepřátelé v čele s pány z Plavna na toužimské panství kališnických Vřesoviců a vyplenili a vypálili město Útvinu. Jeho obyvatelé odešli k hradu Toužimi a 8. července 1469 jim král Jiří z Poděbrad povolil založit nové město – dnešní Toužim.
V r. 1487 byl špitálu ve Žluticích odkázán Janem Tichým z Radyně, „…člověkem měšťanóv žlutických…“, tj. poddaným města Žlutic, jeden selský dvůr v Radyni.7  
Někdy v roce 1488 se novými zástavními majiteli toužimského panství stali páni z Plavna, původem německá katolická šlechta a úhlavní nepřátelé husitů a kališníků. Plavenští si v Toužimi vystavěli honosnou renesanční rezidenci – zámek. Patřili v 1. pol. 16. století k nejvlivnějším šlechtickým rodům v Českém království, s mocnými Rožmberky soupeřili o vedení české stavovské obce, ale neúspěšně.
Patrně v této době zasáhla zdejší kraj velká vlna německé kolonizace. Nově příchozí sedláci a řemeslníci ze saského a bavorského pohraničí zpočátku obsazují opuštěné usedlosti a domy, záhy však zakládají i nové. Mění se národnostní složení obyvatelstva, německé obyvatelstvo postupně nabývá převahy. Původní české osídlení potom připomínala již jen zkomolená česká jména vsí, čtvrtí, selských dvorů, polních tratí, kopců, potoků a řek, Radyně se přejmenovává na Rading (v písemnostech z té doby se objevuje např. jako Rading, Raiding, Rejding). Proces germanizace byl završen v 17. století.
V roce 1536 udělil Jindřich IV. z Plavna městu Toužim pivovárečný monopol, město pak dodávalo pivo i do vesnických krčem na panství, včetně Radyně.
Od 16. století se díky pečlivě budované a vedené vrchnostenské správě toužimského panství dochovaly četné písemné prameny v archivním fondu velkostatek Toužim, kde jsou i četné archivní materiály týkající se Radyně, zejména pak hospodářských záležitostí.8 Nejstarší součásti archivu vzaly za své za husitských válek (vyplenění milevského kláštera a toužimského proboštství) a v následujícím neklidném období, své vykonaly i požáry toužimského zámku, kde byl vrchnostenský archiv uložen. Z těchto materiálů mohlo být zatím čerpáno   jen   v omezené   míře,   neboť  jejich zpracování je časově i odborně náročné.
 
 
Radynští obyvatelé - sedláci
 
Podle urbáře (hospodářská kniha do níž se zapisovaly daňové povinnosti jednotlivých poddaných i celých obcí) z roku 1553 bylo v Radyni 14 hospodářů, tento počet usedlostí se udržel po celé století. Radynští sedláci měli „městskou svobodu“, za kterou však museli odvádět stanovený poplatek, směli tedy své dvory svobodně nejen dědit, ale také prodávat, ovšem s tím, že za sebe museli dvůr osadit jiným hospodářem. Výměra půdy se zde uvádí ve dvorech, peněžní dávky se uvádějí v groších a fenicích, robotní dávky pak ve dnech. Sedláci jsou zde uvedeni jmenovitě, a tak nám z historie vystupují konkrétní osoby. Urbář je psán v němčině, německý písař si česká jména (jejich český přepis uveden v závorkách) a výrazy upravoval, zápis týkající se Radyně (zde psána jako „Dorf Rading“) je na listech (foliích) 58-60 a v českém překladu zní asi takto (v hranatých závorkách je nejasný text):
Ves Radyně, maje městských svobod ročně platí
Jan Thaüsch (Jan Tauš) za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 50 gr. 5 f., na Havla 50 gr. 5 f., k tomu za svobodu orá 1 den, kosí 1 den;
Hans Peshyk (Jan Pešík, Pešek?) za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 59 gr. 1 f., na Havla 59 gr. 1 f., k tomu za svobodu orá 1 den, kosí 1 den;
Bartl Neupaner (Bartholömaus Neupaner) za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 57 gr. 3 f., na Havla 57 gr. 3 f.;
Jacoff Schrakal (Jakub Šrákal) za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 23 gr. 5 f., na Havla 23 gr. 5 f., za polovinu dvora k tomu ročně za svobodu orá 2 dny, kosí 1 den;              
Gira Tcharcharz (Jíra Trakař) za držení celého dvora platí ročně na Jiřího 1 kopu9 32 gr. 6 f., na Havla 1 kopu 32 gr. 6 f., k tomu za svobodu orá 2 dny, kosí 2 dny;
Paul Kosstial (Pavel Košťál) za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 53 gr. 3 f., na Havla 53 gr. 3 f., k tomu za svobodu orá 1 den, kosí 1 den;
Urban Bartoniowitz (Urban Bartoňovič) za držení 1 dvora platí ročně na Jiřího 55 gr. 3 f., na Havla 55 gr. 3 f., k tomu za svobodu orá 1 den, kosí 1 den;
Waczlaw Knap (Václav Knap) za držení poloviny dvora platí ročně na Jiřího 57 gr. 3 f., na Havla 57 gr. 3 f., k tomu za svobodu orá 1 den, kosí 1 den;
Lorencz Fischpach (Vavřinec Fischbach) za držení 3 čtvrtin dvora platí ročně na Jiřího 1 kopu 21 gr., na Havla 1 kopu 21 gr., k tomu za svobodu orá 2 dny, kosí 1 den;
Paul Mladegk (Pavel Mládek), člověk Žlutický,10 platí ročně na Jiřího 14 gr. 2 f., na Havla 14 gr. 2 f.;
Buresch Khunig (Burian König)11 za držení jedné poloviny dvora platí ročně na Jiřího 29 gr., na Havla 29 gr., k tomu za svobodu orá 2 dny, kosí 2 dny;
Georg Storch (Jiří Štorch) za držení 1 dvora platí ročně na Jiřího 22 gr. 5 f., na Havla 22 gr. 5 f., orá 2 dny, kosí 2 dny;  
Adam Mishagk (Adam Myšák) za držení 1 dvora platí ročně na Jiřího 22 gr., na Havla 22 gr., orá 2 dny, kosí 2 dny;
Adam Koresch (Adam Koreš) za držení 1 dvora platí ročně na Jiřího 26 gr., na Havla 26 gr., k tomu za svobodu orá 2 dny, kosí 2 dny;
Radynští platí ročně na Jiřího 9 kop 50 gr. 1 f., na Havla 9 kop 50 gr. 1 f., na Jakuba platí 1 kopu 712 gr., orají 18 ½ dne, kosí 17 dnů, pepře ½ libry, k tomu vozí 1 (den).    
Další platy z Radyně splatné na Jakuba
Stezch (Štěch) má v Radyni louku za Dlouhým lesem, platí 20 gr., k tomu za políčko od 54 [roku 1554] platí 4 gr.;
Fischpach (Fischbach) má louku za ní platí 8 gr, od 64 r. [r. 1564] robotuje 1 den, proto platí malou rentu;13
Koresch (Koreš) platí za Šobrovskou louku od Sýkory ve 22 [roku 1522] koupenou 18 gr.
Urban (Urban) platí za 1 pole 16 gr.
Mohr za jedno pole od Jana Bohuše 4 gr. 4 f. 
Tausch platí za pole u Radyně od Jana Bohuše 4 gr. 3 f.
Součet všech platů 1 kopa 6 gr.“
 
Jména hospodářů, jako např. Košťál či Myšák, davájí tušit, že v té době byla Radyně ještě převážně česká, v té době zde mohlo žít kolem 75 obyvatel.
Každá z usedlostí měla již od středověku své jméno, odvozené zpravidla od majitele. Zde je jejich soupis dle popisných čísel, název v něm. chebském nářečí (ban = bei) a možný český překlad:
1   ban Laka/U Láků
2   ban Stiawla/U Štávů
3   ban Schoffa/U Ovčáka
4   ban Batla/U Betla
5   ban Donga/U Tůmů 
6   ban Baierla/U Bavorů
7   ban Gostaln/U Košťálů
8   ban Wazla/ U Václavů
9   ban Grimm/U Grimů
10 ban Schragerl/U Šrákalů
11 ban Hoansn/ U Honzů
12 ban Hosn/U Hausnerů
13 ban Aiaratn/U Vejců
14 ban Oberer Gral/U Horního Krále
15 ban Stirgn/U Sternů
16 ban Naibauern/U Nováků
17 ban Schmied/U Kováře
19 ban Dörr Luis/U Ludvíka Téra 
20 ban Troakn/U Tracků
21 ban Schinka/U Šinky
22 ban Thomasn/U Tomášů
23 ban Mühlbauern/U Mlynářů
24 ban Klötzla/U Klötzlů  
26 ban Dörr Koarl/U Karla Dörra
27 ban Laura/U Vavřinců
28 ban Iawan Gostaln/U Iva Košťálů
29 ban Pittrof/U Pittrofů
30 ban Aiatn Nebengebäude/U Vejců   
     vedle boudy
31 ban Ziegler/U Cihláře
32+35 af da Zieglhüttn/Na Cihelně
33 ban Pauscher/U Paušrů
34 ban Naibauern Pepp/U Pepy Nováků
36 ban Ziegler Koarl/U Karla Cihláře
 
 
Radyně za Hasištějnských z Lobkovic
 
V letech 1565-1623 byli majiteli toužimského panství Hasištejnští z Lobkovic. Vdova po Jindřichovi V. z Plavna, Dorota Kateřina, rozená markraběnka z Brandenburg-Ansbachu, žila až do své smrti v roce 1604 na výminku v toužimském zámku. 
V roce 1610 byl v Radyni rychtářem Jakob Schrakhal, který byl současně i „Kirchenvater“, kostelníkem, v Brložci.
Z 29. září 1619 proběhl prodej dvou radyňských dvorů. Kupní smlouva v překladu uvádí toto:
Koupě mezi vysoce urozeným pánem hrabětem Janem Jindřichem Schlickem a paní Dorotou Kateřinou paní ze Žerotína (u Loun), rozenou z Hasištejna a Lobkovic. Roku 1619 na den Michala archanděla, paní Dorota Kateřina paní z Žerotína rodem z Hasištejna a Lobkovic, paní na Toužimi, převedla na sebe koupí dva poloviční dvory v Radyni jež tehdy paní Dorota Schlicková rodem z Kolovrat na věčnou památku zemřelého Martina Misky, měšťana z Toužimi, od pana Jana Jindřicha Schlicka, hraběte z Pasova, pána na Bělokostelí, na sebe koupí převedla se všemi náležejícími budovami, poli, pastvinami a lesy, dohromady 4 koňmi, 9 dojnými kravami, 8 telaty, 25 ovcemi mladými i starými, 10 prasaty malými i velkými, vozy, pluhy, kosami a nářadím, jak se v dobrém vše nalézá, navíc nechal pan hrabě u těchto dvorů zrní dosud k mletí, 33 mandelů zimního žita, 8 letního žita, 15 mandelů v zimní pšenici, 1 kopu a 4 mandele hrachu, 56 mandelů ovsa a na zimu zaseto 0 strychů žita a 1 strych pšenice, za všecko takové má a i chce paní Její Milosti 825 kop ve lhůtách po sobě následujících – zaplatit: nejdříve k dnešnímu datu závdavek 300 kop, pak na Jiřího následujícího roku 1620 dalších 25 kop a každý rok na Jiřího 25 kop, dokud ta suma oněch 825 kop úplně nebude zaplacena : paní má Jeho Milosti z obilí jež k mletí ještě je zase dáti 11 věrtelů žita a mandel hrachu, vše věrně a bez ohrožení : na důkaz pořízení a sepsání této koupě bylo zaknihováno v úřední knize“.14
 
 
Příchod nové vrchnosti – vévodů sasko-lauenburských
 
Kryštof Hasištejnský z Lobkovic podporoval povstání českých stavů proti Habsburkům, proto mu císař nakrátko zkonfiskoval majetek. Protože odmítl přestoupit na katolickou víru, musel Čechy opustit a toužimské panství prodat 23. srpna 1623 císařskému generálovi Juliovi Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému.
Vévoda zahájil na panství rekatolizaci. Poddaní museli opustit protestantskou víru, byli kráceni na svých dávných právech. Na druhou stranu svým obratným jednáním mezi oběma válčícími stranami dokázal za třicetileté války (1618-1648) ochránit své panství před velkým drancováním. Za vévodovy vlády se Toužim stala načas sídlem jeho rozsáhlého dvora a správního aparátu jeho panství. Zdejší zámek byl rozšířen a přestavěn na raně barokní rezidenci.
Vévoda se snažil své toužimské panství scelovat a rozšiřovat. 24. listopadu 1634 proto koupil za 1.000 zlatých tři dosud svobodné dvory v Radyni, od Euphemie Hegnerové z Rösslfeldu, majitelky statku Kozlov, které pak obsadil poddanými sedláky. Tento stav a poměrně dobrou situaci vsi po třicetileté válce dokumentuje další významný archivní pramen k minulosti Radyně, berní (daňový) rejstřík, tzv. Berní rula z roku 1654. Ta uvádí v Radyni jmenovitě celkem 14 hospodářů, z toho 11 sedláků (z toho jen jeden byl pohořelý) a 3 chalupníky15. Je tedy zřejmé, že počet hospodářství se od r. 1553 nezměnil. V rámci toužimského panství Radyně patřila, co do velikosti, k těm větším vsím (největší byl Svinov s 29 a nejmenší Vojtěšín se 4 hospodáři, průměr na toužimském panství činil 12 hospodářů). Největší radyňské hospodářství mělo výměru polí 24 strychů, nejmenší pak 9 str. V této době již převládalo německé obyvatelstvo, soudě podle jmen jednotlivých hospodářů, typicky česká jména se objevují jen u pěti z nich (Jiří a Kašpar Hůlkovi, Jakub Jareš, Jiří Lup a Šimon Liška). Zápis v rule uvádí následující hospodáře.
Sedláci:
Jiřík Hulka (Hůlka) držel 24 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 6 str.), choval 2 koňské potahy, 5 jalovic, 17 ovcí a 5 sviní.
Matěj Šmelczer držel 20 str. půdy (z toho osíval na zimu 4 a na jaro 6 str.), choval 1 krávu, 2 jalovice a 5 sviní.
Tomáš Leüer držel 24 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 6 str.), choval 3 koňské potahy, 1 krávu, 1 jalovici, 1 ovci a 3 svině.
Jiřík Lup držel 22 str. půdy (z toho osíval na zimu 4 a na jaro 6 str. a str.),   choval   2   koňské   potahy, 1  krávu a 2 svině.
Matěj Wolff držel 24 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 6 str.), choval 3 koňské potahy, 4 krávy, 4 jalovice, 4 ovce a 2 svině.
Jakub Jarsch (Jareš) držel 20 str. půdy (z toho osíval na zimu 3 a na jaro 4 str.), choval 2 koňské potahy, 3 krávy, 3 jalovice a 1 svini.
Matěj Stieber držel 20 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 6 str.), choval 2 koňské potahy, 1 krávu a 2 svině.
Michael Schmelczer držel 20 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 6 str.), choval 3 koňské potahy, 1 krávu, 8 jalovic, 4 ovce.
Tomáš Wolff držel 20 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 5 str.), choval koňský potah, 2 krávy, 4 jalovice a 2 svině.
Eliáš Urban držel 22 str. půdy (z toho osíval na zimu 5 a na jaro 7 str.), choval 2 koňské potahy, 3 krávy, 3 jalovice, 14 ovcí a 1 svini.
Pustý:
Kašpar Hulka (Hůlka) držel 22 str. půdy, pustý dvůr užíval Jiřík Hulka.
Chalupníci:
Matěj Pufl držel 18 str. půdy (z toho osíval na zimu 4 a na jaro 6 str.), choval 2 koňské potahy a 3 svině.
Ondřej Wolf držel 9 str. půdy (z toho osíval na zimu 3 a na jaro 6 str.), choval 5 koňských potahů, 5 krav, 3 jalovice, 3 ovce, 1 svini.
Šimon Liška držel 16 str. půdy (z toho osíval na zimu 3 a na jaro 5 str.), choval 4 krávy, 3 jalovice, 4 ovce a 3 svině.
Z poznámek se také dozvídáme, kdy v Radyni hořelo. Jiřík Hulka, Matěj Šmelczer, Tomáš Leüer, Matěj a Tomáš Wolffové, Eliáš Urban a Matěj Pufl vyhořeli v roce 1693. Šimon Liška potom koncem roku 1677. Podle soupisu poddaných z roku 1658 bylo v Radyni 134 obyvatel, z toho 22 otců a 6 vdov, 36 synů a 48 dcer.16 Panství se v roce 1665 po Juliovi Jindřichovi ujal jeho syn Julius František. V té době již vrchnost sídlila v rezidenci v Ostrově. Toužimské panství v roce 1689 zdědila jedna z dcer.
 
 
Radyně za markrabat z Baden Badenu
 
Františka Sibyla Augusta, dcera Julia Františka, byla provdaná za markraběte Ludvíka Viléma z Baden-Badenu, který se stal novou vrchností radyňských poddaných. V té době byla přestavěna nedaleká tvrz v Brložci na barokní zámeček.
Utužování nevolnictví, zvyšování dávek, upírání privilegií a další křivdy ze strany vrchnosti vedlo k nespokojenosti a odporu poddaných sedláků i měšťanů. V roce 1680 vypuklo v Čechách selské povstání, které zasáhlo na jaře i toužimské panství, zejména však sousední statky Brložec a Údrč. Zda se do něj nějak zapojili i radynští sedláci nám není zatím známo. 
Od roku 1707 spravovala panství již vdova Fr. S. Augusta, po její smrti v roce 1733 se vlády ujal syn Ludvík Jiří Simpert, po něm pak v roce 1761 bratr August Jiří, který zemřel bez dědice a tak česká panství směla doživotně užívat jeho neteř Alžběta Augusta. Po její smrti v roce 1789 panství včetně Radyně propadlo královské komoře, tj. panovníkovi.
Podle účetních knih vrchnostenského úřadu v Toužimi bylo v radyňském rybníku ke sv. Havlu roku 1727 vyloveno na 1 kopu a 30 (tj 90) ks ryb, které byly prodány po 48 krejcarech.
V této době se začíná krajem šířit věhlas nově vznikajícího mariánského poutního místa v nedalekých Skocích, kde byl v letech 1736-38 na místě starší kaple vystavěn dnešní barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. Radyně se stala místem, kudy pak procházela početná poutní procesí od Teplé a Toužimi. Na této trase, necelé 2 km západně od Radyně, pak byla kolem poloviny 18.   století vystavěna (již na             
 
 
 
 
 

Náhledy fotografií ze složky Archivní materiály